
Každý z nás se dříve či později setká se ztrátou blízkého člověka. Smrt je silnou ranou, která zahaluje žalem a smutkem ty, kteří zesnulého milovali, jako tlaková vlna.
Slzy, smutek a bolest jsou normální reakce na ztrátu. Pomáhají nám přežít tento okamžik a dávají nám sílu pokračovat v životě.
Někdy se žal protáhne a člověk může trpět roky, a někdy se téměř okamžitě dostane do hluboké deprese.
Uveďme příběh jedné pacientky trpící depresí: Anastázie, 29leté dívky, jejíž mladší bratr spáchal sebevraždu několik měsíců před tím, než se obrátila na psychoterapeuta.
Obzvláště bolestivým a zároveň přitěžujícím faktorem v rozvoji její deprese byl pocit, že nese odpovědnost za jeho sebevraždu.

Ti, které milujeme, nás mohou opustit, ale nikdy neodejdou daleko, dokud si je pamatujeme.
Konfucius
Nasťa cítila, že se střetla s naprosto reálným a neřešitelným problémem. Věřila, že si zaslouží smrt, a měla sebevražedné myšlenky.
Více obsahu v naší aplikaci
Vidíte pouze část obsahu, v aplikaci najdete mnoho interaktivních článků. A také psychologické texty se sledováním dynamiky stavu, diář, deník automatických myšlenek a mnoho dalšího!

Častým problémem, který trápí blízké člověka, jenž spáchal sebevraždu, je pocit viny.
Lidé se často trápí myšlenkami: "Proč jsem tomu nezabránil? Proč jsem si toho nevšiml včas?"
Ani psychoterapeuti nejsou chráněni před takovými reakcemi po sebevraždě klientů a mohou vinit sami sebe: "Je to skutečně moje vina. Kdybych s ním během poslední konzultace mluvil jinak. Proč jsem se ho přímo nezeptal, zda chce spáchat sebevraždu? Měl jsem udělat něco razantnějšího. Zabil jsem ho!"
Sebeobviňování Anastázie začalo dlouho před tragédií: dlouho si myslela, že její život byl lehčí a lepší než bratrův, a snažila se to kompenzovat poskytováním emocionální a finanční podpory v jeho dlouhodobém boji s depresí.
Přiměla ho k práci s psychologem, pomohla mu zaplatit konzultace a dokonce mu pronajala byt nedaleko od sebe, aby jí mohl zavolat pokaždé, když se cítil špatně.
Nasťa byla přesvědčena, že právě ona nese odpovědnost za bratrovu smrt, protože "mohla udělat ještě více".
Hluboce prožívala tragickou situaci, ve které se ocitla.
Na prvních terapeutických sezeních diskutovala o příčinách svého sebeobviňování a přesvědčení, že by měla zemřít: "Byla jsem zodpovědná za život svého bratra. Myslím, že moje neschopnost mu pomoci vedla k jeho smrti. Zdá se mi, že jsem mu nedokázala poskytnout potřebnou podporu, protože jsem neviděla jeho hrozný stav. Měla jsem mu zachránit život."
Byla přesvědčena, že její vina a utrpení byly oprávněné a správné, a že by měla být potrestána a trpět.
Když čtete tento příběh z odstupu, pravděpodobně řeknete, že její myšlenky a přesvědčení jsou nereálné a nelogické a jen jí škodí.
Chybou, kterou dělala znovu a znovu, byla personalizace. V průběhu psychoterapie Nasťa dospěla k následujícím závěrům:
Všechny tyto argumenty ukazují, že bylo vážnou chybou brát na sebe odpovědnost za bratrův čin, protože ho nakonec nemohla kontrolovat.
Ve skutečnosti Nasťa nese odpovědnost pouze za svůj vlastní život a pohodu.
V tomto okamžiku jí bylo jasné: její utrpení nebylo kvůli tomu, že "ho zklamala", ale kvůli tomu, že si dovolila ponořit se do deprese a uvažovat o sebevraždě.
Užitečným a pomáhajícím chováním v tomto případě bylo vzdát se pocitu viny, překonat depresi a pak se snažit vést šťastný a radostný život.
Takto se projevuje odpovědnost vůči sobě. Po psychoterapii se Anastáziin stav zlepšil a brzy překonala depresi. Vysvětlila to hlubokými změnami ve svém vztahu k sobě samé.